Osvětim… místo, kde přišly o život milióny lidí… Židé, Romové a jiné, v té době Němci nenáviděné skupiny, ale skončilo zde také i mnoho
obyčejných lidí, kteří jen a pouze pomáhali těmto a jiným lidem…
My (žáci kvarty a, b) jsme měli společně s vybranými studenty ze 3. ročníků možnost toto místo, kde ,,bloudí" duše zavražděných po
nekonečných pláních, kde vítr píská na stěny zbylých lágrových baráků a všude dokola se nachází svědectví krajiny postihnuté tragédií,
vidět a vcítit se do všeho v reálné formě… Nemohu mluvit o pocitech většiny, ale myslím, že většina z nás může mluvit
jako o zážitku značně ovlivňujícím naše životy. Dozvěděli jsme se mnoho šíleností, které byly fašisty páchány.
Březinka nám poskytla pohled na ohromnost plošného rozložení tyranského tábora, pocit, když vidíte kolejnice, které lidi vezly ke
smrti, bolesti a peklu, peklu vytvořenému lidmi. Dále jsme pokračovali do nedaleké Osvětimi. Zde jsme se vydali do dalšího tábora.
Prvně jsme shlédli film natočený Rudou armádou po příchodu do ,,zbytků hrůz", které Němci nestačili ,,smazat" z mapy - záběry malých dětí,
lidí zcela zubožených hladem a podmínkami, mrtvoly lidí, kteří se konce pekla nedočkali, poházené po celém tomto místě.
Hromadné hroby nezakryté hlínou, jež by ukrývala hrůzné tajemství.
Po filmu jsme se odebrali pro sluchátka s přijímači, které jsou nesporně výborným řešením pro prohlídky desítek lidí, kteří mají luxusní
výklad ,, jen pro sebe". Ocitli jsme se u brány s obrovským nápisem ,,Arbeit macht Frei"… člověka zamrazí v zádech…
Hromady vlasů, kartáčků, brýlí, dětských botiček. Kolem mě lidé kroutí hlavami a nevěřícně sledují následky pobytu v táboře.
Zlomek fotografií lidí s prázdným výrazem ve tváři, kterých byla plná chodba. Hrůzná šibenice, zeď smrti…
Prohlídku zakončujeme domem, který je věnován českým a slovenským obětem. Při pohledu na kresby terezínských dětí a jejich přiložené
fotografie jste v jiném světě, světě, kde se vám honí hlavou tisíc otázek. Na konci prohlídky spatřím tabuli s mapou veškerých
táborů, Osvětim, Březinka, Dachau…
Při odchodu mezi dráty spatřím v tom úzkém pruhu kočku. Sedí a čistí si tlapky. Zvláštní, že zrovna tady.
Myslím, že tato exkurze nám hodně dala. Ukázala nám to, co se již nikdy nesmí opakovat. Dobu, kdy umírali lidé, milióny lidí.
Závěrem chci rovněž jménem všech zúčastněných poděkovat Mgr. Berkovi za organizaci skvělé exkurze.
Martina Podolinská, IV. a
|
|
|